Zamyšlení o. Bohdana na neděli 2. 5. 2021
Tři péčka
Je jich víc, ale dnes se zamyslíme nad třemi. „O co jde?“ ptáte se jistě. O způsoby lidského jednání, jejichž názvy začínají písmenem P, jmenovitě o pýchu, pokoru a pokání. Začněme pýchou.
„Budete jako Bůh,“ ujišťoval Svůdce naše prarodiče, „znát (určovat!) dobré a zlé.“ (Gen 3,5) Záludná informace, lživá: copak se stvořený člověk může srovnávat se svým Stvořitelem? Vždyť je to proti zdravému rozumu. Je v ní však skryto další zrada: co znamená to slovo „zlé?“
Lidé v rajské nevinnosti poznávali dosud vše jen dobré. Znamená tedy slovo „zlé“ nějakou moudrost, kterou nepřející Bůh před nimi ukrývá? Naletěli – a poznali to „zlé“ sami na sobě. Předali je pak nám všem.
Můžeme tedy právem považovat pýchu za kořen všeho zla. Ale podívejme se na věc prakticky. Pyšný člověk nám může připadat jako směšná figura, třeba jako je Kecal v Prodané nevěstě. Když však takový člověk získá moc, může napáchat mnoho zla. V zárodku všech sporů a válek stojí vždy pýcha. Následky známe velmi dobře.
Horší je, že zárodek pýchy najdeme v každém z nás, samozřejmě i sami v sobě. Pochvala každého člověka příjemně lechtá: běda však, když touha po ní nám přeroste přes hlavu; pak se stává pramenem dalšího zla – třeba lži, posuzování a pomluv. Dělá nám dobře, když ve srovnání s ostatními vycházíme úspěšně, ale pozor: vidíme jako Bůh do srdcí lidí, abychom byli oprávněni někoho soudit? Napomenutí nám podává Pán Ježíš: Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se potichu modlil: „Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci, nebo i jako tamhleten celník. Postím se se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů“. – Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozvednout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: „Bože buď milostiv mně hříšnému“. – Říkám vám: celník se vrátil domů ospravedlněn, farizeus však ne. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen, (Lk 18, 10-14) Podívejme se tedy na modlitbu onoho farizea. Mluví pravdu, děkuje Pánu Bohu – to vše by bylo v pořádku. Ale jeho postoj je projevem pýchy nad sebou
a pohrdáním jinými lidmi. Pýcha člověka je Pánu Bohu snad ze všeho nejprotivnější.
Opakem pýchy je pokora. Pokora z upřímného srdce – ne falešná! Pokorný člověk smýšlí dobře o lidech, má je rád, pro chybující hledá omluvu. Příkladem nad jiné je sama Matka Boží: vyvolená nad jiné a přece pokorná, stojící v pozadí. Její postoj je postojem Boží služebnice: „Hle, já dívka „Páně, ať se mi stane podle tvého slova.“ (Lk 1, 38) A připomíná nám slova žalmu (130): Pane, nejsem pyšné mysli, nepohlížím do vysoka, nebažím po velkých věcech, které nad mou sílu jsou. Ztišil, zklidnil jsem své srdce. Jako dítě zkonejšené, jako dítě v klíně matky ztichla ve mně duše má. Lide Boží (orig.: Izraeli) doufej v Pána nyní, vždy i na věky.
Mohli bychom o pokoře mluvit mnohem déle, ale bude lepší promyslit si, nebo raději promodlit citovaný žalm. Co jsem já proti Bohu? Jenom v něho mohu složit svou naději.
Zbývá nám pokání. Syn Boží přišel, aby hlásal pokání a Boží království. Proč se mluví nejdříve
o pokání? Protože pokání je předpokladem Božího království. Čím se liší upřímný křesťan od lidí světsky smýšlejících? Tím, že si přiznává svoji hříšnost. Jde vlastně o projev pravdivého, reálného postoje vůči sobě samému: znám a přiznávám svou slabost. Právě proto se obracím
s důvěrou k Bohu! Postoj člověka, spokojeného se sebou samým, silně zavání pýchou. My buďme upřímní a prosme s celníkem: Bože, buď milostiv mně hříšnému. Bůh nás jistě neodmítne.
o. Bohdan