Kázání o. Jakuba na neděli 20. 12. 2020

4. neděle adventní – cyklus B

2Sam 7,1-5.8b-12.14.16; Žl 89,2-3.4-5.27+29; Řím 16,25-27;
Lk 1,26-38

Bratři a sestry,

někdy říkáváme: „To bylo za pět minut dvanáct!“ Nebo: „To bylo pět minut po dvanácté!“ Zdá se, že v takovýchto zásazích doslova na poslední chvíli je přeborníkem i náš Bůh.

Izraelský národ již celá staletí vyhlíží svého Zachránce, Bohem pomazaného Vysvoboditele – Mesiáše. V každé generaci se spravedliví snaží dělat vše pro to, aby už nastala rozhodující změna. Nic se však neděje.

Když se objevuje král David, zdá se, že Boží království na zemi je už na dosah. Král postupně sjednocuje rozdrobené hebrejské kmeny v jednom státě. Většina válek končí vítězstvím Izraelitů. Chybí už jen „ubytovat“ Hospodina v přepychovém chrámě. Zdálo by se to jako bohulibý záměr. Hospodin se však na poslední chvíli ohrazuje a ústy proroka Nátana vzkazuje Davidovi: „Ne ty mě, ale já tobě vystavím dům.“ Bůh nechce, aby si David začal myslet, že všechno může a všechno řídí, a chrání ho tak, aby nezpychl.

Později je v Jeruzalémě postupně Hospodinu vystavěno hned několik chrámů. Nebo lépe řečeno: Hned několikrát je Hospodinův chrám poničen a znovu vystavěn. Nikdy ale toto symbolické usazení Hospodina na trůn Izraele nevede k nastolení trvalého míru, k nastolení pravého Božího království.

Nečekaně se pak ohlašuje Boží posel chudé dívce úplně mimo Jeruzalém, mimo chrám, v tichu nazaretského domku. Bůh si nemůže vybrat absurdnější okolnosti pro své jedinečné a neopakovatelné splynutí s člověkem: Partnerkou dialogu s Nejvyšším se stává žena, navíc mladá, neurozená a chudá, ještě k tomu v Galileji a ještě k tomu v době, kdy je kdysi slavný Izrael pod nadvládou cizí mocnosti.

Proč Bůh nepřišel, když se zdálo, že je na to všechno připravené? Proč se nestal člověkem v královském paláci nebo v jeruzalémské Velesvatyni?

Vidíme, že náš dobrý Bůh má velmi zvláštní zvyklosti, které se vymykají našemu chápání. Nebo spíš vidíme, že náš dobrý Bůh má zvyklosti, se kterými se sžíváme jen velmi postupně. – Dnes už asi většinu z nás neuráží, že se Boží archanděl baví s obyčejnou holkou. Možná stejně časem pochopíme jiné zvláštnosti Božího chování.

Kéž nám tedy čtvrtý adventní týden, který by se nám v mnoha ohledech mohl zdát už jen jako zbytečné natahování čekání na Vánoce, pomůže utvrdit se v přesvědčení, že má smysl čekat na Boha až za hranu toho, co se nám zdá lidsky únosné, že má smysl až do krajnosti věřit a milovat.

o. Jakub