Kázání o. Jakuba na neděli 22. 11. 2020

Slavnost Ježíše Krista Krále (cyklus A)

Ez 34,11-12.15-17; Žl 23,1-2a.2b-3.5,6; 1Kor 15,20-26.28; Mt 25,31-46

Bratři a sestry,

někdy se v našem životě objeví věci, které nás přitahují, ale zároveň nás i děsí. Už jako děti jsme možná měli rádi nějaký obrázek nebo film, který se nám na jednu stranu moc líbil, ale na druhou stranu jsme se ho taky trochu báli.

Podobné pocity můžeme prožívat, když dnes hledíme na Ježíše Krista jako na svrchovaného Krále a nejvyššího Soudce světa. Jak už bychom si přáli vstoupit do věčného života v Jeho království a spočinout v dokonalém pokoji. Zároveň ale pociťujeme silné obavy ze závěrečné zkoušky, kterou se do tohoto Kristova království vstupuje. Obraz posledního soudu před námi vyvstává jako příslib vysvobození i jako hrozba. – Může vůbec člověk obstát tváří v tvář živému Bohu?

Pán však soudí národy podle úplně jiného klíče, než bychom asi čekali. Kristus Král při soudu na prvním místě neukazuje prstem na naše selhání, ale na prvním místě hledá, co člověk uděl za svého života dobrého. Neobviňuje, nevyčítá, neshromažďuje naše viny, ale říká: „Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ Každý dobrý skutek se počítá. Pán si dobře pamatuje všechny světlé chvíle našeho života.

Je zajímavé, že jak ti, kdo jsou nakonec postaveni po Králově pravici, tak ti, kdo končí po Jeho levici, sami dost dobře nevidí souvislosti svého jednání. Spravedliví se diví, že vůbec kdy stihli udělat něco dobrého, a nespravedliví zase vůbec nevědí o tom, že měli někdy nějakou možnost Králi posloužit. Jedni naprosto samozřejmě konají dobro a druzí zase naprosto samozřejmě dobro nekonají. Jedni jdou téměř automaticky za světlem, zatímco druzí zůstávají s téměř stejnou samozřejmostí ve tmě. Obojí se ale nakonec dost podobně diví tomu, kde skončili.

V každém z nás už od našeho nejútlejšího dětství působí různé přitažlivé síly a zní v nás různá volání. Dnešní slavnost je pak pro nás jedinečnou příležitostí, abychom si vyprošovali schopnost rozpoznat uprostřed všech těchto vábení přitažlivou sílu Kristova milujícího Srdce. Náš Král nám vždycky bude tak trochu unikat. Mnohdy si nebudeme dost možná vůbec jistí, co od nás právě teď žádá a k čemu nás zve. Avšak platí zásada, že každý, kdo své srdce otevírá Boží lásce, sám v lásce roste, i když to mnohdy ani sám na sobě nepozoruje.

Náš pozemský život zůstává zahalený v mlze a skrývá mnoho nejasností. Často vidíme sotva na nejbližší krok. V obyčejných potřebách lidí kolem nás ale můžeme vždy nalézt pomyslné odrazky na patnících u krajnice, díky kterým nakonec dokážeme doputovat až do království, které je pro nás připravené od založení světa.

o. Jakub