Zamyšlení na Velký pátek 2. 4. 2021

Iz 52,13 – 53,12; Žl 31,2+6.12-13.15-16.17+25; Žid 4,14-16; 5,7-9;
Jan 18,1 – 19,42

Alexandr Solženicyn, ruský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu, byl Stalinem uvězněn v sibiřském gulagu. Vypráví se, o něm jeden příběh. Jeden den zase otročil v teplotách hluboko pod bodem mrazu, když mu došly síly. Pustil lopatu, sesunul se na lavici a čekal, až přijde hlídač a umlátí ho k smrti. Kolikrát viděl, jak takto zemřeli jiní, a teď byla řada na něm.

Ale ještě než přišla první rána, dobelhal se k němu jeden vyzáblý spoluvězeň. Neřekl ani slovo, jen do bahna na zemi vyryl znamení kříže a pospíchal pryč. Solženicyn zíral na ty dvě čáry v hlíně a jeho pocit zoufalství se tím poselstvím začalo měnit. V té chvíli mu došlo, že existuje něco většího než Sovětský svaz. Došlo mu, že to jednoduché znamení obsahuje naději celého lidstva. A že v moci kříže je možné úplně všechno. Alexandr Solženicyn zvedl lopatu a pomalu se vrátil do práce.

Bylo to poselství Božího utrpení, které přimělo Solženicyna k tomu, aby pokračoval v otrocké práci. Pouze přítomnost Boha na Golgotě mohla otevřít nové možnosti i na takovém místě, jako je gulag. Ten pohled na kříž Solženicyna ujistil o božské empatii, ale ještě více v něm obnovil naději, že pro Boha je možné všechno, dokonce i v sibiřském koncentračním táboře, kde všechno svědčí o opaku.[1]

[1] Doslovně převzato z: Greig, P., Když Bůh mlčí: Vstoupit do ticha nevyslyšených modliteb,
2. vyd. Praha: ROSA – hudební vydavatelství, s. r. o., 2016, s. 63.