Zamyšlení o. Bohdana na neděli 7. 3. 2021

V nohách mám už tisíc mil… ,

znáte jistě tu písničku. Syn („marnotratný“ ?) se po létech toulavého života vrací domů. Do domova, kde ho jistě čekají „táta s mámou, kteří  věřej dětskejm snům“. Ta jejich dětská víra vychází z láskyplné touhy, že ten hoch se určitě nedopustil žádných špatností, kterých je mezi lidmi tolik. „Copak by mohl ten náš něco zlého udělat?“ Svatá iluze – vždyť oni jej přece ničemu špatnému neučili! – Kolik takových rodičů je! Kolik je zklamání při návratu. A jaká je ale bolest, když se už milované dítě nevrátí!

Rodičovská láska k dětem může nám být obrazem lásky Boha ke všem lidem. Bůh o sobě říká: „Já jsem Bůh žárlivě milující” (Ex 20, 5). Jenže žárlivost Boží – na rozdíl od žárlivosti lidské – nezbavuje člověka svobody ani za tu cenu, že člověk na své pouti životem může úplně ztroskotat.

Odložme tyto neradostné myšlenky. Mysleme na to, aby se každý z nás mohl do svého nebeského domova šťastně vrátit. Co je jednoduššího? Jde jen o to, abych já (- myslím každého z nás) nezapomínal na Lásku, která mi dala život a dává vše. Abych se jí marnotratně nezbavoval, když nás Vládce temnot chce nalákat na scestí lákavě třpytivými mýdlovými bublinkami „štěstí“, které, sotva se jich dotkneme, prasknou.

Je doba postu. Postu,  který sice začíná slovy: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš.“ Tato přísná slova nám mají připomínat odpovědnost za život z lásky darovaný. A toho, který nás po skončení naší pouti s láskou očekává.

Že je to dneska krátké? Je. Ale o lásce není dobré moc mluvit. Lásku si musíme uvědomovat, lásku musíme žít. Ale protože jsme lidé všelijací, nestálí ve svých myšlenkách i činech, obraťme se s důvěrou k Bohu:

Velebte  Pána všichni lidé, slavte ho všechny národy!

 Nad námi mocná jeho milost a věrnost Páně na věky. (Ž 116)

         o. Bohdan